Romaňi čirlatuňi phuv – František Demeter

c021153-1Romaňi čirlatuňi phuv

Romane verdana džan, bokh the bida pal lende pes cirdel,
o Rom giľavel, o jilo andre leste pes vrasarel.
Sar o kham džal te sovel, jaga rozthoven,
bašaven žalosňa giľa, paš oda roven.

Vandrinahas, putinahas, kaj o cerhi rozthovahas,
imar o šingune aven: oda nane tumari phuv!
Traden le Romes, sar te na uľahas manuš, aľe ruv!

Kaj odi čirlatuňi phuv, so sas amari?
Soske la mukhľam? Ko amen tradňa odari?
Bari bokh, meriben amen het tradenas,
abo ola barvale, so le čores paťiv na delas?
Abo andro svetos mukhľam pes korkore,
bo rodahas feder bacht vaš amare čhavore?
U sar ňikhaj amari phuv, amaro than n’arakhľam,
džahas amen dureder, putinahas pal o kham.

Oda ďives aviľa,
o kham pr’amende asaňa,
sem sitinel perdal sakoneste,
pro kalo, šargo či parneste.

Sakoneste rat lolo,
te n’avel jekh barvalo, jekh čoro!
Avkes feder ela,
te pes ľikeraha
sar phrala the pheňa.

Dávná zem Romů

 

Jedou vozy Romů, hlad a bída se za nimi táhne,
píseň svlažuje srdce, aby je neroztavil žal.
Slunce zapadá, vzcházejí ohně; muž na noc vypřáhne,
tančí se, hraje a pláče – a zítra jedeme dál.

Jedeme dál a dál a sotva k odpočinku vozy zastaví,
už jsou tu četníci, jak vlky nás ženou:
Táhněte do svý země, cigáni špinaví!

Kde je ta dávná země, co naše bývala?
Proč jsme ji opustili? Či sama nás vyhnala?
Smrt, války, hladomory nás hnaly do daleka?
Nebo to bohatí, co nemají úctu pro člověka?
Nebo jsme do světa vydali se sami
hledat svým černým dětem štěstí a požehnání?
A když jsme nikdy nikde nenašli vlastní zem,
putovali jsme dál, dál a dál za sluncem.

Konečně přišel ten den,
kdy slunce i na nás se usmálo
a řeklo: Svítím pro každého,
pro černého, pro žlutého i pro bílého.

Krev černých i bílých je stejně rudá,
pravda dávných zeměpánů neplatí,
už nejsou chudí, nejsou bohatí
a tato zem patří všem,
všem tato země patří,
v níž žijeme s ostatními a se všemi jsme bratři.